Červenec 2010

Závěr

27. července 2010 v 9:45 | Eva P. |  Zhodnocení díla


Každý obraz (olejomalba, akvarel, pastel, kresba, grafika, koláž) prochází dlouhou důkladnou a zralou přípravou - skici s textem zachycují přesný postup práce včetně barevného složení i použitého materiálu a nástrojů.

Každé, i to nejmenší dílo nese myšlenku, ztvárňuje dávno prožitý děj či reaguje na současný stav společnosti.

Vždycky je barevnou básní (obvykle báseň předchází obrazu), bojem dobra se zlem, přináší záznamy o vzniku planety a života na ní i kosmické souvislosti. Spojení mezi textem a výtvarnou tvorbou je příznačná

Vždycky je plný lásky ke všemu živému, a proto varuje před nebezpečím, které nám živým tvorům hrozí. Ekologická zkáza námi zaviněná nedodržováním pravidel daných lidstvu.

To všechno vedlo Ivana Preisslera ke studiu základních náboženství, kde našel souvislosti a shodu myšlení a snažení lidstva. A to všechno zachycuje pak ve svých obrazech a textech.

Důsledným studiem základních jazyků, hebrejštiny, řečtiny, latiny, ale i angličtiny, francouzštiny a ruštiny, proniká do jádra lidské duše a bytí.

Hebrejština jako graficky dokonalé plnovýznamové písmo mu dává podněty i filozofickou náplň.

Láska k rodnému jazyku i jeho důkladná znalost umožňuje lehkost básnické tvorby. Užívá jeho mnohotvárnosti i bohatosti k vyjádření podstatného co zachycuje i ve své výtvarné tvorbě.

Vizuální poezie je název, který dobře vystihuje způsob jeho tvorby.

Není to jen hra s barvami, linií či slovem, ale do všech detailů promyšlená idea.

V obsáhlém textu, které vznikl na nemocničním lůžku v bolestech a na rozmezí života a smrti, radí nezištně mladým umělcům, jak postupovat při práci, aby jejich díla měla smysl a náplň.

Samostatné výstavy pořádal od roku 1978 v Příbrami, Praze, na Dobříši, společné doma i v zahraničí, v Evropě, Americe, Asii, Austrálii (cca 60 zemí).

Psal do časopisů doma i v zahraničí, o našich i zahraničních umělcích pořádal přednášky a s těmito tématy vystupoval i v televizních relacích.

           
                                                                                              Eva Prajzlerová
                                                                                                                        matka

Přátelé o Ivanovi

27. července 2010 v 9:42 | Eva P. |  Slova přátel




Ryosuke Cohen, artist, Osaka, Japan, 2002


I have been on friendly terms with him. I shall never forget his kindness and his great talent as a mail artist.

Byli jsme přátelé. Nikdy nezapomenu na jeho laskavost a na velký talent, který projevoval jako umělec mail-artu.


Mayumi Handa + Shozo Shimamoto, artists, Japan, 2002


He was a good mail-art friend of ours and he was an important mail-artist in your country.

Byl naším dobrým přítelem a byl významným mail artovým umělcem vaší země.


Marilyn Dammann, Baraga, artist, Michigan, USA, 2002


I have exchanged with Ivan for a long time, and I will miss his presence. It was strange - after such a long time, and I only received images from him, until recently, he began to include some short verbal communication.

Po dlouhou dobu jsme si s Ivanem vyměňovali své výtvarné práce; chybí mi. Je zvláštní, že původně mi posílal jen obrazy a teprve odnedávna vkládal i krátká písemná sdělení.


Anna Boschi, artist, Castel s. Pietro, Italy, 2002


I was in correspondence with Ivan since many years and I appreciated very much his visual poetry works! I remember him with great pleasure.

Dlouhá léta jsem si s Ivanem dopisovala a velmi jsem si vážila jeho tvorby v oboru vizuální poezie. Ráda na něho vzpomínám.


Pastrizia Gioia, artist, Milano, Italy, 2002


Ivan was our "Friend of Soul" in this project of Mail Art and he will be in our hearts for all time.

Ivan byl naším "duchovním přítelem" v projektu mail artu a zůstane navždy v našich srdcích.


Ken Miller, artist, Newtown, Pa, USA, 2002


He was one of my oldest contacts, and one who never ceased to amaze me with his brilliant work. His pieces, which on the surface seemed simplistic, often had deeper meanings and elaborate linguistic puns.

When Mary and I travelled to Prague in 2000, we met Ivan in person. He was an odd character. As we walked around Prague with him, he would speak of complex historical and philosophical concepts, which we tried to follow but found ourselves lost much of the time.

The last pice of mail art he sent me, in January 2002, was the drawing of a tree stump, which indicates to me that Ivan knew full well he didn´t have long to live.

I only wish I would have known... his letter didn´t say anything about it. Of course, that´s what we always say... if I had only known.

Ivan was a brilliant, creative, funny man, and he will be deeply missed by many of his mail art friends.

Ivan patřil k mým nejstarším písemným kontaktům a nikdy mne nepřestal udivovat svými brilantními pracemi. Jeho obrazy, které na první pohled vypadaly jednoduché, měly často hlubší smysl a představovaly jazykové slovní hříčky.

Když jsme s Mary přijeli v roce 2000 do Prahy, setkali jsme se s Ivanem osobně. Byl zvláštní osobnost. Při společných procházkách Prahou hovořil o historických a filozofických aspektech, které jsem se snažili sledovat, ale většinou je nestačili vnímat.

Poslední mail art, který mi zaslal v lednu 2002, byla kresba pařezu stromu, který naznačoval, že Ivan dobře ví, že nebude dlouho žít. Škoda, že jsem to nevěděl dříve. V dopisu se o tom nezmiňoval. To je samozřejmě to, co vždycky říkáme ... kdybych to byl býval věděl.

Ivan byl vynikající, tvořivý a neobyčejný umělec a mnoho jeho mail artových přátel ho bude hluboce postrádat.


Adriena Šimotová, akademická malířka, Praha , 2002


Je to už mnoho let, co jsem navštívila Ivana a viděla poprvé jeho kresby, z nichž některé se mi velice líbily a hlavně, věřila jsem jim.

Vídali jsme se málo, ale přece jen, když jsme se setkali - nebylo to povrchní, společenské setkání - ale spíš setkání, na jehož dně se skrývá nějaká nezodpověděná otázka.

There have passed many years since I visited Ivan and saw his drawings. I liked very much some of them and the most important was, that I believed them.

We met scarcely, but even so, when we did, it was not a superficial social meeting, because there always remained some hidden unreplied question on its bottom. 


Josef Janda, hudebník a výtvarník, Praha


Budou-li se někdy historikové umění zabývat dílem Ivana Preisslera, čeká je obtížný úkol ze dvou důvodů. Již dnes jsou jeho práce rozptýleny doslova po celém světě a za druhé toto dílo svojí povahou přesahuje do oblastí, které budou ještě dlouho úspěšně vzdorovat jednostranným kunsthistorickým interpretacím. Je totiž svojí podstatou naplněním proroctví Marcela Duchampa o úloze moderního umělce v dnešní společnosti: "Umělec budoucnosti bude v podzemí.".

Preisslerovo dílo je skutečně undergrandové. Nikoli přímo programově, ale protože tomu jinak být ani nemohlo. Realita normalizační praxe mu stejně jako mnoha jiným zabránila stát se umělcem z profese. Většinu našich generačních vrstevníků tato skutečnost trvale zasunula zpět do řad konzumentů reálného socialismu nebo je úspěšně domestikovala na výrobce komerčního braku. Ti, kteří neustoupili ve své tvorbě od autentického tvůrčího hledání, se stali podivíny v očích ustrašené veřejnosti a nepohodlnými kverulanty pro moc. Ta nikomu nezapomněla vybočení z řady. Je příznačné, že paranoidní totalita viděla svého největšího nepřítele především ve schopných jedincích. S péčí jisté instituce se setkal i Ivan Preissler. Jeho odchod do zahraničí tedy příliš nepřekvapil a byl asi za daných okolností nejrozumnějším řešením.

Přátelství, které později mezi námi vzniklo, bylo vzájemně inspirující. Nevím, byl-li bych bez něho lepším či horším "umělcem", ale byl bych zcela určitě jiný. Podobná zkušenost se nečiní v životě každý den. V tom je její smysl a význam.

Preisslerova tvorba přesahuje, jakkoli je rozporuplná, to co se obvykle míní pod slovem umění. Je něčím jiným. Je nezaměnitelným dokumentem zcela osobitého chápaní a prožívání světa na vlastní způsob a vlastní riziko. Tím je nám daleko bližší, než kdyby se její autor uchyloval pouze k vytváření estetických artefaktů. Úlohou umělce není být členem okrašlovacího spolku, ale především přinést svědectví o sobě a svém čase. Domnívám se, že to se v tomto případě podařilo.

If one day, the art historians decide to study the work of Ivan Preissler, they will have to expect a difficult task for two reasons. Today, his work is dispersed all over the world, and secondly, the character of his work exceeds into spheres which will succesfully resist against unilateral art historien´s interpretations. Just because essentially it fulfils the Marcel Duchamp´s prophecy about the modern artist´s task in today´s society: "The artist of the future will come from the underground…" 

The Preissler´s work comes indeed from the underground. It is not directly programmatic. The reason is, that there was no other possibility. The normalization´s practices reality prevented him, as well as it happened with many other artists, to become a professional. This reality caused that the majority of our contemporaries were permanently thrown back into the row of real socialism consumers or, some of them were succesfully domesticated as producers of commercial junk. Those who did not give up the authentic creative search in there work, were qualified as excentric individuals in the eyes of the terrified public, and as inconvenient chronic complainers for the communist governement, who never forgave anybody´s deviating from the line. It was typical for the paranoic totality system, that he denoted the most capable individuals as his biggest enemies. Ivan Preissler was also under the care of certain institution. His walk-out abroad was therefore no suprise but the most reasonable solution under the given circumstancies.

The friendship, which arose later among us was inspirative. I dont know whether I would be a better or a worse "artist" without it, but I certainly would be completely different. Such experience does not occur every day in our life. And there is just the sense and importance of it.

However Preissler´s work is full of antagonisms, it exceeds over that, what is habitually ment by the word ART. It is different. It is a unique document of a very peculiar world comprehension and of living on his own way and at his own risk. And that is why he is more close to us, than if he aimed to create only esthetic artifacts. The task of the artist is not to be member of a beautifying association but, to bring a testimony about his personality and the time he lived in. I think that this task has been realized in Preissler´s case.


Pavel Rejchrt, výtvarník, Praha


Poprvé jsem viděl Ivanovy věci někdy v roce 1979. Byly to v pečlivě registrovaných obálkách například soubory pohlednic ze ZOO s podrobným návodem jak na černém stolku sestavit k sobě dejme tomu krky a hlavy čtyř hrochů, aby složily opravdového Behémota. Jindy to byly třeba záznamy různě seskupených skvrn na takových deseti patnácti arších stejného formátu: jejichž pevně stanovené pořadí určovalo kompozici celé jedné miniaturní výstavy z jedné jediné obálky. Připomínalo to po každé trochu klobouk kouzelníka a jeho zásuvky byly celým vesmírem takových křehkých - od světa, zdálo se mi, - úzkostně izolovaných kouzel.

I saw Ivan´s work for first time in about 1979. There were for example, collections of post-cards from the zoo, with a detailed instruction for setting together the necks and heads of four hippopotamus, so that they composed a real Behémot. There were also registrations of differently configurated spots on ten or fifteen sheets of equal size, whose firmly set order determined the composition of a complete mini exhibition from one single envelope. It reminded me every time of the hat of a magician, and it seemed to me, that its drawers presented a whole universe of such delicate and from the world anxiously isolated magics.


Petr Pouba, výtvarník


Ivan Preissler studoval na dobříšském gymnáziu a bydlel v Příbrami. I já jsem vyrůstal v tom mystickém městě středověké bídy a zlomené kultury, pod Svatou horou a těžními věžemi na Březových Horách, kde ještě jako štvanec pobíhal z doupěte vyplašený duch hornických příbytků.

To mi dovolovalo víc než ostatním uvěřit neskutečným příběhům a teoriím, kterými Ivan přímo hýřil a kde člověk sám pro sebe marně něco hledá, protože vše je obecné a nadčasové a kde se člověk marně snaží oddělit skutečnost od spekulace.

Ivan se při vyprávění dokáže tak unést rétorikou, jiskřící fantazií a znalostmi, ohňostrojem nápadů a jejich kombinací, že se nakonec zdá být přímo zdrcen tíhou vůbec toho faktu, že oslovuje naslouchající lidskou bytost. Pozorný posluchač ale nakonec musí uznat, že má pravdu holou a studenou.

Ivan Preissler umělec je postava diametrálně odlišná. V jeho kresbách nehýří ohňostroje nápadů, je zde jej jeden a je doveden do konce. Až asketická střízlivost jeho výtvarného vyjadřování vznikla jako hráz nebezpečí, které v sobě skrývá moderní umění, bohaté na výrazové prostředky. Ivan s nimi spoří a je skoupý. Civilnost se tu příkře ohrazuje proti všem estetizujícím "blábolům", aniž by vynechala cokoliv z estetické tradice.

Ivanovy kresby jsou čisté a precizní jako málokteré našich součastníků. Jsou míněny vážně a sebejistě, protože za nimi stojí člověk umělec.

Obsahově Ivan předkládá diváku to nejpalčivější jako sázku o jeho inteligenci a především morální sílu - zda-li unese toho pohledu nebo uhne a zavře oči jako jeho mniši na jemných kresbách.

Ostře černobílé kresby se po odchodu do emigrace přece jen částečně otupily a pronikla do nich barva. Ivan během pobytu ve španělském Madridu "dostudoval" na postimpresionistických aktech a postavách, ne tak úplně mimo módní a lukrativní proud.

V New Yorku se ale znovu plnou silou ozval klasický svět násilí se svou nutkavou potřebou hledání a morálky, svět civilních starostí, přinášející staronovou imaginaci s důrazem na dění v člověku. A Ivan ji okamžitě plně podlehl.

Vznikají rozměrné monotypie, skutečné obrazy. Série hlav, v kterých se něco děje barevnými tužkami a série malých, kultivovaných olejů na šedém kartonu, které jsou tvořeny barvou a plochým štětcem a vůbec ničím jiným, jakoby na nich zapracovala sama příroda.

Tato imaginace, opřená o vlastní vnitřní svět a znalosti, podložená prožitou skutečností, kterou ale nenajdete snadno a lehce, větší otazníky a řady vykřičníků, spíše než tečky za každou kresbou, to je Ivan Preissler.

Ivan Preissler studied at the Grammar school in Dobříš and lived in Příbram. I also grew up in that mystic town of medieval penury and broken culture, beneath the Svatá Hora and the mining towers of Březové Hory, where still the spirit of the miners´ homes was storming up and down like an outlaw frightened from his lair. This experience alloved me more than it was with the others, to believe in Ivans imaginary stories and theories. His capacity of narrating was extraordinary rich and it was difficult to found in it something addressly for you, because everything was common and out of time, and you tried in vain to separate the reality from the speculation.

Ivan is able to carry himself away through his art of speaking, his sparkling imagination and knowledge, his fireworks of ideas with there combinations, so that finally he sems to be overwhelmed by the weight of the fact, that he is speaking to a human being. But at last, the attentive listener has to recognize, that his truth is bare and cold.

Ivan Preissler as artist is a diametrically different figure. His drawings are not full of fireworks of ideas, there is only one, which is precisely worked out and brought to the end.

The nearly ascetic sobriety of his creative expressing arose as a dike against the danger which is hidden in the modern art with its riches of expression means. In this aspect, Ivan economizes and is grudging. The effort to simplify appears as a protest against all kind of esthetic junk, without leaving out anything of the real esthetic tradition.

Ivan´s drawings are pure and precise like hardly any of our contemporaries. They are ment seriously and with self-certainty, because there stands the man and the artist behind them.

As to the contents of Ivan´s work, he presents a most smart question to the spectator, betting on his intelligence and moral forces above all. Will he bear the sight of it, or will he bend aside and close the eyes like the monks in his delicate pen-and-ink drawings.

Yet, after his walk-out, the sharply black and white drawings began to lose the edge, and colour penetrated inside of them.. During his stay in Madrid, Ivan "completed" his studies on postimpressionist nudes and statues, being not so much out of the modish and lucrative trend.

Nevertheless, in New York, the classic world of violence resounded at full force with its urgent necessity of searching and of morale, and of a world of civilian problems, bringing an old-new imagination, with stress on the men´s internal life. And Ivan immediatelly succumbed under that pressure.

There were arising large monotypes, real paintings. A series of heads expressing that something happened in them, worked out with coloured pencils, as well as a series of small cultured oil paintings on a grey cardboard, using colour and a flat brush, and nothing else at all, as if they had been worked out by the nature itself.

This imagination, supported by his own inner world and knowledge and based on his personal experiences, which are not easy to find for you: big question marks and rows of exclamation marks, more than full stops behind each of his drawings - all that is Ivan Preissler.

Státy, kde I. P. vystavoval

27. července 2010 v 9:40 | Eva P. |  Seznam států


Argentina, Australia, Austria
Belgium, Brasil
Canada, Cuba, Czech Republic
Denmark
England
Finland, France
Germany, Great Britain, Greece
Hungary
Chile
Ireland, Italy
Japan
Korea
Lucembourg
Mexico
New Zealand, Norway
Poland, Portugal, Puerto Rico
Romania, Russia
Slovakia, Spain, Sweden
The Netherlands
Ukraina, United Kingsdom, Uzbekistan

USA:
AL,CA, CO, GE, MD, ME, MI, MO, NY, OH, OR, PA,TX, WA, WI

The life

27. července 2010 v 9:33 | Eva P. |  Biography


          My son Ivan Preissler was born on 28th April 1953 in Březové Hory by Příbram, where his grandparents were forced to remove with his mother within 14 days. The reason of this outrage was the fact, that his granfather rejected to be member of the Communist Party. They had to leave a luxury apartement in the centre of Prague and live now in a cottage without bathroom and WC. Under these conditions I gave birth to Ivan. Owing to the unhealty living circumstances Ivan was often and seriously ill.

          He made his first little works at the age of 1 ¾ years. Since that time he continued in painting all his life. However, he couldn´t take part in any creative competition, partly for the negative position of the family to the régime, partly for the fact, that nobody wanted to believe, that he painted it without help of an adult.

          After his Secondary school studies in Dobříš he had no hope of being accepted for studies in a creative school. For this reason he started to work in Hamiro, a toys producing factory. In order to get out of the gloomy world of the "uran gold - diggers" and of the supervision of the states policy of Příbram, where he had been all the time interrogated, and where his 10 writing - pads with very good caricatures of the Příbram´s policy were confiscated, he left to Prague and later found a small apartement in the center of the capital.

          However the persecution continuated and now he kept on being called up tu the saddly known State Security in the Bartolomějská Street. In that time he was working in a hospital for the smallest children.

          All the time of the existence of the totality régime he was actively working in the underground movement.

          The political oppression did not cease and so in 1985 he decided to emigrate first to Spain and then to Chicago and later to New York. His apartement and the furnishings were confiscated after his walk - out.

          In 1991 he returned back to his native country. At his return he asked for restore of his apartement or compensatory apartement. He was told, that he might live in my apartement. He did not receive any financial recompense as well as me, in spite of my request for the restore of my occupied apartement from the period of the 50tees. Fortunately I succeeded to find an apartement in Prague, after my parent´s and husband´s death, the extent of which was enough for me and my son.

          The bad state of Ivan´s health got worse from day to day, aside from the immunity loss he got ill of boreliosis and his spleen got seriously affected causing an excessive arising of red blood corpuscles. In 2001 he was in the hospital in such a serious health state, that the doctors gave him no hope to survive. But he got better, by wonder. Newertheles in the fatal of 2002 there was no life-saving for him.

          So this is a brief biography of my son, whose existence was so important for me. His influence on me was very strong and very positive. He tought me not to be subjected to emotions, how to resolve situations, how to learn speaking only about important matters and distinguish what is and what is not important, how to regard the world, how to understand the people, the animals, the plants and the so called lifeless material. He expalined me the bassis of all religions and the origin and extiction of our planet, which once is to come, and why. He was very modest in dressing and eating. He knew to be grateful for every small gift. He knew to held large fast from food and "from words".

          He loveled his friends at home and from abroad and he appreciated them. He knew to find out how much goodness is in every person and highly regarded them. He never slandered and even gave no ear to malicious gossip. When anybody injured him, he did not speak about it, but suffered alone, without complaining of it to anybody.

          Ten days before his death and before Easter feast he began to keep fast from food, drinks and words. The day before he died, he went for a walk to out modern cemetery on a slope of the hill Havlín (historical residence of the Přemysl dynasty). The cemetery is one of the most beautiful in Europe, full of verdure and with a view of the river Vltava and the surrounding hills. Whem he returned home, he told me that, in today´s "civilized" world it is necessary that men should be cremated. I felt in this an instruction for me to realize his desire, in spite of the fact, that, in that moment I did not apprehended anything.
                                                                         
                                                                           Prajzlerová Eva                             
                                                                                                     mother                            

Cesta životem

27. července 2010 v 9:24 | Eva P. |  Životopis


1953 Vlastním jménem Ivan Pavel Prajzler, narozen 28. dubna 1953
na Březových Horách, okres Příbram, kam byli jeho rodiče i prarodiče
z politických důvodů vystěhováni.

1969 - 1973 Studuje na gymnáziu Dobříš, studium ukončuje maturitní zkouškou.
Další studium na umělecké škole nebylo umožněno.

1974 - 1979 Zaměstnán v Hamiru Příbram, továrně na dětské hračky, později
u Uranových dolů jako dělník. Pronásledován policejní složkou StB.
(Zabaveno 10 bloků karikatur na příslušníky VB.)

1979 Získává složitou výměnou malý byt v Praze 7. Zaměstnán ve Státní
knihovně Praha, později ve FN Motol. I v Praze je pod dohledem
StB a pravidelně předvoláván k výslechům do pověstné Bartolomějské
až do r. 1985.

1980 Od 80. let spolupracuje s řadou zahraničních časopisů a je členem
mezinárodní umělecké skupiny Network.
Přes dvacet let je spolutvůrcem a inspirátorem světového
uměleckého hnutí MAIL-ART.
Účastní se přes dvě stě kolektivních výstav ve více než 50 zemích
čtyř kontinentů.

1984 - 1985 Studuje angličtinu na Jazykové škole v Praze. Soukromě studuje
v dalších letech latinu, řečtinu a hebrejštinu.

1985 Emigruje do Španělska, byt v Praze včetně zařízení je mu zabaven.

1985 - 1986 Za finanční podpory španělské vlády a Červeného kříže studuje
olejomalbu na soukromé škole Academia Sotto-Messa v Madridu.

1986 - 1991 Odchází do USA, nejprve do Chicaga, později do New Yorku.
Tam prvně použije původního tvaru jména Preissler po předcích.
Naváže spojení s naší politickou emigrací, přispívá články do
časopisů a zúčastňuje se všech připravovaných aktivit.
Stává se členem mail-artové neoistické umělecké skupiny
The Rivington School v New Yorku.
Soukromě studuje světová náboženství (jak v cizině tak později
i doma) v historických, myšlenkových a jazykových souvislostech.

1991 Návrat do vlasti. Žádá vrácení bytu, bezvýsledně. Stěhuje se
k matce na Zbraslav. Spolupracuje s řadou časopisů a novin
(např. Živa, Zlatý řez, Lidové noviny, Babylon).
V televizních pořadech, přednáškách a instalacích představuje
mladé výtvarníky i osobnosti z domova i zahraničí. Své práce
prezentuje pomocí satelitního programu Transcom spolu
s americkými a japonskými umělci v různých lokalitách naší planety.

2002 Trpí těžkou nemocí krve po prodělané lymské borelióze.
Umírá 1. dubna 2002 v Praze - Zbraslavi.























..................