Přátelé o Ivanovi

27. července 2010 v 9:42 | Eva P. |  Slova přátel




Ryosuke Cohen, artist, Osaka, Japan, 2002


I have been on friendly terms with him. I shall never forget his kindness and his great talent as a mail artist.

Byli jsme přátelé. Nikdy nezapomenu na jeho laskavost a na velký talent, který projevoval jako umělec mail-artu.


Mayumi Handa + Shozo Shimamoto, artists, Japan, 2002


He was a good mail-art friend of ours and he was an important mail-artist in your country.

Byl naším dobrým přítelem a byl významným mail artovým umělcem vaší země.


Marilyn Dammann, Baraga, artist, Michigan, USA, 2002


I have exchanged with Ivan for a long time, and I will miss his presence. It was strange - after such a long time, and I only received images from him, until recently, he began to include some short verbal communication.

Po dlouhou dobu jsme si s Ivanem vyměňovali své výtvarné práce; chybí mi. Je zvláštní, že původně mi posílal jen obrazy a teprve odnedávna vkládal i krátká písemná sdělení.


Anna Boschi, artist, Castel s. Pietro, Italy, 2002


I was in correspondence with Ivan since many years and I appreciated very much his visual poetry works! I remember him with great pleasure.

Dlouhá léta jsem si s Ivanem dopisovala a velmi jsem si vážila jeho tvorby v oboru vizuální poezie. Ráda na něho vzpomínám.


Pastrizia Gioia, artist, Milano, Italy, 2002


Ivan was our "Friend of Soul" in this project of Mail Art and he will be in our hearts for all time.

Ivan byl naším "duchovním přítelem" v projektu mail artu a zůstane navždy v našich srdcích.


Ken Miller, artist, Newtown, Pa, USA, 2002


He was one of my oldest contacts, and one who never ceased to amaze me with his brilliant work. His pieces, which on the surface seemed simplistic, often had deeper meanings and elaborate linguistic puns.

When Mary and I travelled to Prague in 2000, we met Ivan in person. He was an odd character. As we walked around Prague with him, he would speak of complex historical and philosophical concepts, which we tried to follow but found ourselves lost much of the time.

The last pice of mail art he sent me, in January 2002, was the drawing of a tree stump, which indicates to me that Ivan knew full well he didn´t have long to live.

I only wish I would have known... his letter didn´t say anything about it. Of course, that´s what we always say... if I had only known.

Ivan was a brilliant, creative, funny man, and he will be deeply missed by many of his mail art friends.

Ivan patřil k mým nejstarším písemným kontaktům a nikdy mne nepřestal udivovat svými brilantními pracemi. Jeho obrazy, které na první pohled vypadaly jednoduché, měly často hlubší smysl a představovaly jazykové slovní hříčky.

Když jsme s Mary přijeli v roce 2000 do Prahy, setkali jsme se s Ivanem osobně. Byl zvláštní osobnost. Při společných procházkách Prahou hovořil o historických a filozofických aspektech, které jsem se snažili sledovat, ale většinou je nestačili vnímat.

Poslední mail art, který mi zaslal v lednu 2002, byla kresba pařezu stromu, který naznačoval, že Ivan dobře ví, že nebude dlouho žít. Škoda, že jsem to nevěděl dříve. V dopisu se o tom nezmiňoval. To je samozřejmě to, co vždycky říkáme ... kdybych to byl býval věděl.

Ivan byl vynikající, tvořivý a neobyčejný umělec a mnoho jeho mail artových přátel ho bude hluboce postrádat.


Adriena Šimotová, akademická malířka, Praha , 2002


Je to už mnoho let, co jsem navštívila Ivana a viděla poprvé jeho kresby, z nichž některé se mi velice líbily a hlavně, věřila jsem jim.

Vídali jsme se málo, ale přece jen, když jsme se setkali - nebylo to povrchní, společenské setkání - ale spíš setkání, na jehož dně se skrývá nějaká nezodpověděná otázka.

There have passed many years since I visited Ivan and saw his drawings. I liked very much some of them and the most important was, that I believed them.

We met scarcely, but even so, when we did, it was not a superficial social meeting, because there always remained some hidden unreplied question on its bottom. 


Josef Janda, hudebník a výtvarník, Praha


Budou-li se někdy historikové umění zabývat dílem Ivana Preisslera, čeká je obtížný úkol ze dvou důvodů. Již dnes jsou jeho práce rozptýleny doslova po celém světě a za druhé toto dílo svojí povahou přesahuje do oblastí, které budou ještě dlouho úspěšně vzdorovat jednostranným kunsthistorickým interpretacím. Je totiž svojí podstatou naplněním proroctví Marcela Duchampa o úloze moderního umělce v dnešní společnosti: "Umělec budoucnosti bude v podzemí.".

Preisslerovo dílo je skutečně undergrandové. Nikoli přímo programově, ale protože tomu jinak být ani nemohlo. Realita normalizační praxe mu stejně jako mnoha jiným zabránila stát se umělcem z profese. Většinu našich generačních vrstevníků tato skutečnost trvale zasunula zpět do řad konzumentů reálného socialismu nebo je úspěšně domestikovala na výrobce komerčního braku. Ti, kteří neustoupili ve své tvorbě od autentického tvůrčího hledání, se stali podivíny v očích ustrašené veřejnosti a nepohodlnými kverulanty pro moc. Ta nikomu nezapomněla vybočení z řady. Je příznačné, že paranoidní totalita viděla svého největšího nepřítele především ve schopných jedincích. S péčí jisté instituce se setkal i Ivan Preissler. Jeho odchod do zahraničí tedy příliš nepřekvapil a byl asi za daných okolností nejrozumnějším řešením.

Přátelství, které později mezi námi vzniklo, bylo vzájemně inspirující. Nevím, byl-li bych bez něho lepším či horším "umělcem", ale byl bych zcela určitě jiný. Podobná zkušenost se nečiní v životě každý den. V tom je její smysl a význam.

Preisslerova tvorba přesahuje, jakkoli je rozporuplná, to co se obvykle míní pod slovem umění. Je něčím jiným. Je nezaměnitelným dokumentem zcela osobitého chápaní a prožívání světa na vlastní způsob a vlastní riziko. Tím je nám daleko bližší, než kdyby se její autor uchyloval pouze k vytváření estetických artefaktů. Úlohou umělce není být členem okrašlovacího spolku, ale především přinést svědectví o sobě a svém čase. Domnívám se, že to se v tomto případě podařilo.

If one day, the art historians decide to study the work of Ivan Preissler, they will have to expect a difficult task for two reasons. Today, his work is dispersed all over the world, and secondly, the character of his work exceeds into spheres which will succesfully resist against unilateral art historien´s interpretations. Just because essentially it fulfils the Marcel Duchamp´s prophecy about the modern artist´s task in today´s society: "The artist of the future will come from the underground…" 

The Preissler´s work comes indeed from the underground. It is not directly programmatic. The reason is, that there was no other possibility. The normalization´s practices reality prevented him, as well as it happened with many other artists, to become a professional. This reality caused that the majority of our contemporaries were permanently thrown back into the row of real socialism consumers or, some of them were succesfully domesticated as producers of commercial junk. Those who did not give up the authentic creative search in there work, were qualified as excentric individuals in the eyes of the terrified public, and as inconvenient chronic complainers for the communist governement, who never forgave anybody´s deviating from the line. It was typical for the paranoic totality system, that he denoted the most capable individuals as his biggest enemies. Ivan Preissler was also under the care of certain institution. His walk-out abroad was therefore no suprise but the most reasonable solution under the given circumstancies.

The friendship, which arose later among us was inspirative. I dont know whether I would be a better or a worse "artist" without it, but I certainly would be completely different. Such experience does not occur every day in our life. And there is just the sense and importance of it.

However Preissler´s work is full of antagonisms, it exceeds over that, what is habitually ment by the word ART. It is different. It is a unique document of a very peculiar world comprehension and of living on his own way and at his own risk. And that is why he is more close to us, than if he aimed to create only esthetic artifacts. The task of the artist is not to be member of a beautifying association but, to bring a testimony about his personality and the time he lived in. I think that this task has been realized in Preissler´s case.


Pavel Rejchrt, výtvarník, Praha


Poprvé jsem viděl Ivanovy věci někdy v roce 1979. Byly to v pečlivě registrovaných obálkách například soubory pohlednic ze ZOO s podrobným návodem jak na černém stolku sestavit k sobě dejme tomu krky a hlavy čtyř hrochů, aby složily opravdového Behémota. Jindy to byly třeba záznamy různě seskupených skvrn na takových deseti patnácti arších stejného formátu: jejichž pevně stanovené pořadí určovalo kompozici celé jedné miniaturní výstavy z jedné jediné obálky. Připomínalo to po každé trochu klobouk kouzelníka a jeho zásuvky byly celým vesmírem takových křehkých - od světa, zdálo se mi, - úzkostně izolovaných kouzel.

I saw Ivan´s work for first time in about 1979. There were for example, collections of post-cards from the zoo, with a detailed instruction for setting together the necks and heads of four hippopotamus, so that they composed a real Behémot. There were also registrations of differently configurated spots on ten or fifteen sheets of equal size, whose firmly set order determined the composition of a complete mini exhibition from one single envelope. It reminded me every time of the hat of a magician, and it seemed to me, that its drawers presented a whole universe of such delicate and from the world anxiously isolated magics.


Petr Pouba, výtvarník


Ivan Preissler studoval na dobříšském gymnáziu a bydlel v Příbrami. I já jsem vyrůstal v tom mystickém městě středověké bídy a zlomené kultury, pod Svatou horou a těžními věžemi na Březových Horách, kde ještě jako štvanec pobíhal z doupěte vyplašený duch hornických příbytků.

To mi dovolovalo víc než ostatním uvěřit neskutečným příběhům a teoriím, kterými Ivan přímo hýřil a kde člověk sám pro sebe marně něco hledá, protože vše je obecné a nadčasové a kde se člověk marně snaží oddělit skutečnost od spekulace.

Ivan se při vyprávění dokáže tak unést rétorikou, jiskřící fantazií a znalostmi, ohňostrojem nápadů a jejich kombinací, že se nakonec zdá být přímo zdrcen tíhou vůbec toho faktu, že oslovuje naslouchající lidskou bytost. Pozorný posluchač ale nakonec musí uznat, že má pravdu holou a studenou.

Ivan Preissler umělec je postava diametrálně odlišná. V jeho kresbách nehýří ohňostroje nápadů, je zde jej jeden a je doveden do konce. Až asketická střízlivost jeho výtvarného vyjadřování vznikla jako hráz nebezpečí, které v sobě skrývá moderní umění, bohaté na výrazové prostředky. Ivan s nimi spoří a je skoupý. Civilnost se tu příkře ohrazuje proti všem estetizujícím "blábolům", aniž by vynechala cokoliv z estetické tradice.

Ivanovy kresby jsou čisté a precizní jako málokteré našich součastníků. Jsou míněny vážně a sebejistě, protože za nimi stojí člověk umělec.

Obsahově Ivan předkládá diváku to nejpalčivější jako sázku o jeho inteligenci a především morální sílu - zda-li unese toho pohledu nebo uhne a zavře oči jako jeho mniši na jemných kresbách.

Ostře černobílé kresby se po odchodu do emigrace přece jen částečně otupily a pronikla do nich barva. Ivan během pobytu ve španělském Madridu "dostudoval" na postimpresionistických aktech a postavách, ne tak úplně mimo módní a lukrativní proud.

V New Yorku se ale znovu plnou silou ozval klasický svět násilí se svou nutkavou potřebou hledání a morálky, svět civilních starostí, přinášející staronovou imaginaci s důrazem na dění v člověku. A Ivan ji okamžitě plně podlehl.

Vznikají rozměrné monotypie, skutečné obrazy. Série hlav, v kterých se něco děje barevnými tužkami a série malých, kultivovaných olejů na šedém kartonu, které jsou tvořeny barvou a plochým štětcem a vůbec ničím jiným, jakoby na nich zapracovala sama příroda.

Tato imaginace, opřená o vlastní vnitřní svět a znalosti, podložená prožitou skutečností, kterou ale nenajdete snadno a lehce, větší otazníky a řady vykřičníků, spíše než tečky za každou kresbou, to je Ivan Preissler.

Ivan Preissler studied at the Grammar school in Dobříš and lived in Příbram. I also grew up in that mystic town of medieval penury and broken culture, beneath the Svatá Hora and the mining towers of Březové Hory, where still the spirit of the miners´ homes was storming up and down like an outlaw frightened from his lair. This experience alloved me more than it was with the others, to believe in Ivans imaginary stories and theories. His capacity of narrating was extraordinary rich and it was difficult to found in it something addressly for you, because everything was common and out of time, and you tried in vain to separate the reality from the speculation.

Ivan is able to carry himself away through his art of speaking, his sparkling imagination and knowledge, his fireworks of ideas with there combinations, so that finally he sems to be overwhelmed by the weight of the fact, that he is speaking to a human being. But at last, the attentive listener has to recognize, that his truth is bare and cold.

Ivan Preissler as artist is a diametrically different figure. His drawings are not full of fireworks of ideas, there is only one, which is precisely worked out and brought to the end.

The nearly ascetic sobriety of his creative expressing arose as a dike against the danger which is hidden in the modern art with its riches of expression means. In this aspect, Ivan economizes and is grudging. The effort to simplify appears as a protest against all kind of esthetic junk, without leaving out anything of the real esthetic tradition.

Ivan´s drawings are pure and precise like hardly any of our contemporaries. They are ment seriously and with self-certainty, because there stands the man and the artist behind them.

As to the contents of Ivan´s work, he presents a most smart question to the spectator, betting on his intelligence and moral forces above all. Will he bear the sight of it, or will he bend aside and close the eyes like the monks in his delicate pen-and-ink drawings.

Yet, after his walk-out, the sharply black and white drawings began to lose the edge, and colour penetrated inside of them.. During his stay in Madrid, Ivan "completed" his studies on postimpressionist nudes and statues, being not so much out of the modish and lucrative trend.

Nevertheless, in New York, the classic world of violence resounded at full force with its urgent necessity of searching and of morale, and of a world of civilian problems, bringing an old-new imagination, with stress on the men´s internal life. And Ivan immediatelly succumbed under that pressure.

There were arising large monotypes, real paintings. A series of heads expressing that something happened in them, worked out with coloured pencils, as well as a series of small cultured oil paintings on a grey cardboard, using colour and a flat brush, and nothing else at all, as if they had been worked out by the nature itself.

This imagination, supported by his own inner world and knowledge and based on his personal experiences, which are not easy to find for you: big question marks and rows of exclamation marks, more than full stops behind each of his drawings - all that is Ivan Preissler.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama