Srpen 2010

Seznámení s autorem

7. srpna 2010 v 17:03 | Eva P. |  Úvod



           Můj syn Ivan Prajzler se narodil 28. dubna 1953 na Březových Horách u Příbrami, kam byla celá naše rodina vystěhována z politických důvodů nucenou výměnou do 14 dní. Z přepychového bytu v centru Prahy jsme byli násilím vystěhováni do vlhkého domku bez sociálního zařízení. Do této neutěšené situace se Ivan narodil. V nezdravém prostředí velmi často a vážně stonal.

           První "dílka" nakreslil již ve věku 1 ¾ roku. Od té doby už kreslil stále. Nemohl se však zúčastnit žádné výtvarné soutěže, jednak pro záporný postoj rodiny k režimu, jednak proto, že nikdo nevěřil, že to maloval on sám bez zásahu dospělého jedince.

           Po složení maturitní zkoušky na gymnáziu v Dobříši neměl naději dostat se na výtvarnou školu, proto nastoupil do zaměstnání u firmy HAMIRO, závodu na dětské hračky a později k Uranovým dolům jako dělník.

           Aby se dostal z neutěšeného prostředí příbramských "uranových zlatokopů" a z dohledu příbramské státní policie, kde byl neustále u výslechu a která mu zabavila 10 bloků zdařilých karikatur právě na ni, odešel do Prahy a později získal garsoniéru v Praze 7.

           Pronásledování však pokračovalo, a tak byl nyní předvoláván na smutně proslulou státní bezpečnost v Bartolomějské ulici. V té době pracoval ve fakultní nemocnici Motol jako pomocná síla u nejmenších dětí.

           Politický tlak však neustával, a tak se rozhodl v roce 1985 emigrovat nejdříve do Španělska, po roce do Chicaga a nakonec do New Yorku. Po jeho odchodu byl byt i zařízení bytu včetně obsáhlé knihovnu zkonfiskován.

           V cizině jeho jméno působilo nemalé potíže ve výslovnosti i psaní, proto se rozhodl vrátit se k původnímu tvaru psaní, který byl počeštěn v roce 1942 (za II. světové války) jeho dědečkem, aby nevznikl dojem, že se jedná o německou rodinu.

           V roce 1991 se syn vrátil do vlasti. Všechny jeho práce za téměř šest let zůstaly v USA. To, co se vracelo poštou, dostalo se do jiných nepovolaných rukou.

           Ještě stále přetrvávala doba censury a konfiskace. Když po návratu žádal o vrácení bytu či získání náhradního, bylo mu sděleno, že může bydlet u mne. Jakoukoliv náhradu nedostal ani on ani já, přestože jsem žádala o navrácení bytu zabraného v padesátých letech mým rodičům. Naštěstí se mi podařilo po smrti mých rodičů získat byt v Praze, který teď musel stačit pro mne i syna.

            Špatný zdravotní stav Ivana se den ode dne horšil, mimo ztrátu imunity prodělal ještě lymskou boreliosu, která těžce poškodila slezinu a způsobila přílišné vytváření červených krvinek na úkor bílých. V roce 2001 byl v nemocnici v tak vážném stavu, že už mu nedávali naději na přežití. Zázrakem se z toho dostal, ale v osudný další rok už pro něho záchrana nebyla. Zemřel 1. dubna 2002.

             Toto je stručný životopis toho, kdo pro mne tolik znamenal. Jeho vliv na mne byl velmi silný a hlavně velmi kladný. Učil mne, jak nepodléhat emocím, jak řešit situace, jak se naučit mluvit jen o důležitých věcech a rozlišovat co je důležité a co není, jak se dívat na svět, jak porozuměl lidem, zvířatům, rostlinám i tak zvané neživé hmotě.

             Vysvětloval mi základy všech náboženství i vznik a zánik naší Země, který jednou přijde a proč. Byl velmi skromný v oblékání i jídle. Za každou darovanou maličkost uměl být velmi vděčný. Dovedl držet dlouhé půsty nejen od jídla ale i od slov.

             Měl rád své přátele doma i v cizině a dovedl si jich vážit. Dovedl rozpoznat, kolik je v každém jednotlivci dobrého a ocenit to. Nebál se lidem říkat do očí pravdu sebe nepříjemnější. Nikdy nikoho nepomlouval ani pomluvám nenaslouchal. Pokud mu někdo ublížil, nemluvil o tom a protrpěl to sám.


                                                                       Eva Prajzlerová
                                                                                                   matka