Z archivu

30. října 2010 v 11:23 | Preissler-Ivan |  Povídky



A.
První literární dílka - Úryvky
(9 let), texty hohatě zdobené kresbami


Králíčkové přiběhli, že v lese viděli čerta. Ivoušek, Míša a Brum si nabili pušky broky a vyběhli ven. Tam ho už mazaly děti a pan učitel. Ivoušek, Míša a Brum mu nakropili do kožichu broky až mu koukaly spodky. Stáhli z něho kožich a vylezl z něho Jaromír. Ti se smáli. Jaromír pádil jako by mu hlavu zapálil.

x

Bylo prosincové ráno a první paprsky ozařovaly Lišinčin domeček. Lišinka šla do lesa pro dříví. Když se vrátila, oznamovala Míšovi, že šla kolem keře a že tam něco zafunělo a že se tam vztyčil nějaký stín. Ale vtom se ozval na dvoře ryk. Loveček se vyřítil ven. Míša strhl z hřebíku pušku a otevřel okno ....

x

13. ledna si Lišinka vzpomněla, že klukům (Míšovi a Brumovi) uvaří rejži s houbami. "Fuj!", řekl Míša. Ale Lišinka nedala. Říkala, že houby jsou prý zdravé. Míša vyšel ven. Náhle uviděl na stromě bažanta zeleného. Míša dlouho nelenil, vzal pušku a hned ho zastřelil. Ale jak Míša vystřelil, vklouzl jeden brok Lišince oknem na stůl a rozsekal na stole prašivky, které Lišinka nasbírala a chtěla uvařit ...

x

Lišinka šla do lesa na dříví. "Míšo, Míšo", ozvalo se z venku. "Co je?", odpověděl Míša. Lišinka se vřítila do pokoje jako blesk. "Tak co je, Liši?", řekl zase Míša, "přinesla jsi dříví?" "Přinesla, Míšo, Míšo, když jsem šla okolo keře u tří dubů, uviděla jsem podivné zvíře ....

x

Jednou šel Míša ke králíčkům. Uviděl je, jak někam jdou. Šli do kůlny na dříví. Míša povídá: "Co tam kluci děláte?" "Honíme myši", odpověděli králíčkové a tvářili se vážně. "A proč je honíte?", řekl Míša. "Protože mně", pravil nejmenší králíček, "vzaly čepici". Míša se dal do smíchu. "Nesměj se, Míšo", řekl onen králíček. "Koukni, tamhle kouká z díry", řekl Míša. A opravdu. Čepice koukala z díry. Míša ji vzal a
podal ji králíčkovi. A králíček měl zase svou čepici.




B.
Inspirace kovbojkami -
Úryvky
(10 let), texty hojně zdobené kresbami


Když Max Rowan uvázal koně k verandě a vešel do saloonu, uviděl pět mužů v zápalu hry. Bill Piodexner právě vynášel nejvyšší kartu, když ho Maximův příchod vyrušil. Bill praštil s kartami a zařval: "Kde se tu bereš, bídný pse, tvoje kolty visí moc nízko pod pasem!" "A vaše", odvětil chladně Max, "moc nízko pod krkem", a tak ho upozornil na pažbu koltu vyčnívající u náprsní kapsičky.
To už bylo na Piodexnera moc. Vytrhl kolty. Max Rowan se uhnul, takže kulka minula cíle. Max (střelbu) opětoval a zmizel ve dveřích. Pár mužů se za ním rozběhlo, ale ten již mizel v kotoučích prachu.




C.
70. léta


Večer stával se otec starcem; - v ponurých pokojích kameněla matčina tvář a na chlapci lpěla kletba zvrhlého pokolení. Někdy se rozpomínal na své dětství, plné chorob, bázně z temna, zatajených her ve hvězdné zahradě, nebo že na setmělém dvoře krmíval krysy. Z modrého zrcadla vystupovala štíhlá postava sestřina a on jak mrtvý padal do tmy.V noci jeho ústa rozpukala jako rudý plod a hvězdy se třpytily nad jeho němým smutkem. Jeho sny plnily starý otcovský dům. Večer rád chodíval rozvalinami hřbitova nebo si v šeřivé márnici prohlížel mrtvoly, zelené skvrny tlení na jejich krásných rukou. U klášterní fortny prosil o kus chleba; stín vraníka vyskakoval z tmy a děsil ho. Když ležel na svém chladném lůžku, proléval nevýslovné slzy. Ale nebylo nikoho, kdy by mu byl na čelo položil ruku.

Když nastal podzim, chodíval jasnozřivě po hnědých nivách. Ó hodiny divého vytržení, večery u zelené řeky, lovy. Ó duše, jenž ztlumeně zpívala píseň zežloutlého rákosí; ohnivá zbožnost. Tiše a dlouho hleděl do hvězdných očí ropuchy, chvějivýma rukama ohmatával chlad starého kamene a mluvil o ctihodné pověsti modrého pramene. Ó stříbrné ryby a plody, jež padaly ze zmrzačených stromů. Akordy jeho kroků ho naplňovaly pýchou a pohrdáním lidmi.

Cestou domů objevil neobydlený zámek. Večer stáli v zahradě zhroucení bohové a truchlili. Ale jemu se zdálo: zde žil jsem zapomenutá léta. Chorál varhan naplňoval ho boží úzkostí. Ale v temné sluji trávil své dny, lhal a kradl a skrýval se, plamenný vlk, před bílou matčinou tváří. Ó chvíle, kdy s kamennými ústy klesl ve hvězdné zahradě a vrahův stín stanul nad ním. S purpurovým čelem odešel do slatin a boží hněv ztrestal jeho kovová ramena; ó břízy ve vichru, temná zvířata, jež se vyhýbala jeho zatmělým stezkám. Nenávist spalovala mu srdce, rozkoš, když v zelenající se letní zahradě znásilnil mlčící dítě, v zářivé tváři poznal svou: obestřenou nocí. Běda, ten večer u okna, kdy z purpurových květů vystoupila šedivá kostra, smrt. Ó vy věže a zvony; a kamenně na něho padly stíny noci.

x

Podrourník okapový se líně převaloval v jarním monzumu. Byla to doba, kdy štětináči zalézali do svých krabiček a věnovali se převážně zachování druhu. Schytával husté kapky, které jen z justu dodržovaly přírodní zákony, aby je posléze zašmodrchané do vodního provazce svedl do kanálu.
           
Samozřejmě, že tento děj by zákonitě probíhal i bez jeho účasti, ale vykazovat činnost musel a všech sedm vstupních otvorů do kanalizace to považovalo za jeho zásluhu. I jemu se vodní srážky jevily jako věc daná a nepřetržitá. Žil z kapky na kapku ve stavu trvalé apatie, kterou jen zřídka elektrizovalo traumatizující tušení jiných povinností.

Období sucha považoval za soukromou záležitost a příležitost libovat si ve vlastním pachu. Ten sice pocházel z kanálu, ale Podrourník ho bral už dlouhá léta pyšně za svůj. Pravda, bývaly kdysi doby, kdy slovo - "déšť" - ho dokázalo rozechvět tajemnou silou zaklínadla. Teď se však již držel pevně na zemi a svém místě………...

(Pocta knize Karla Michala - vl. jménem Pavel Buxa : "Bubáci pro všední den")




D.
80. léta


Ve stejný den, kdy jsem složil báseň "Brýle", jdu dolů třídou Obránců míru do ulice Františka Křížka (kde bydlím) - po pravé straně.

Na dětský pláč za mnou (pláče malý chlapec) odpovídá děvčátko přede mnou otázkou: "Co se mu stalo?"

Na projevenou účast dostává chladnou odpověď: "To nemůžeš vědět, co se mu stalo!" A je vlečeno přede mnou svou maminkou tak, že musí stále popobíhat.
Za mnou si rodiče na chvíli nevšímají mimina v kočárku a chlácholí chlapce.

Hlas děvčátka byl vážný, až slavnostní. Účast mne dojala. Sleduji chvíli dvojici a poznávám poselství lásky.

Vcházím do bufetu Belveder a ke svému úžasu nacházím obě dvě u pultu. Děvčátko otvírá hnědé pouzdro…… a v něm - brýle.

x

Chystáme se najet na ledové pole, když z jeho okraje vzlétá orel, sněhově bílý, ve chvíli kdy naše loď láme přídí první plovoucí led.

Po několika kruzích usedá vyčerpaný prudkým a rychlým vzestupem.

x

Vědomá chyba jako tiché er se dotkla šedých řádek. Knihy mlčí ve svých přísných vazbách. Kdosi sestupuje po schodech. Slyším dech psa. Lehké kroky. Šumění vody na silný čaj.

A opět se propadám do své samoty. Uprostřed zlatých a stříbrných hlav mužů nemocných svou slávou nacházím odpočinutí. Výrazy jejich krutých tváří nesnesou srovnání s jediným otiskem.

A tak proud myšlenek usměrněných a zkázněných dostává pevný tvar a smysl
směrem k jejich ohnisku.

x

Miloval jsem i pražská předměstí. Místa, kde obludné bloky novostaveb se přitiskly k říši mrtvých, chlad hřbitůvků se vkrádá do obydlí a mrtví s mrtvými se přezouvají na půdě nasáklé krví. Staré altánky, barokní kaple rozdrcené časem i rukou zastánců dřívější cesty.
Do bosých chodidel se otiskly klíče ukryté pod rohožkou, bota vedle boty vydá svědectví o počtu shromážděných osob.                                                                                                                 
Oprýskané dveře domků indoevropského plemene, Romů a potomků velkých armád, které tudy prošly. Tak přetéká kalich České země v ruce purpurové hvězdy Východu.                                                         




E.
90. léta


Otevřel jsem "Povídky malostranské" a pod dojmem "Svatováclavské mše" - kde vrcholí mistrovství popisu a barevné představivosti
- vzpomínám pláten vystavených nedaleko jiného chrámu, sálajících hlubokou modř i volně plynoucí šedé valéry.

… obličejem se obrátím k oknu kaple svatováclavské, abych ihned viděl, když zazáří uvnitř světlo k zázračné mši.

Umístil jsem se a zadíval tam do okna. Bylo temně šeré. - Nevím, jak dlouho jsem se díval, ale ponenáhlu se měnilo temné šero v okně ve světlejší, objevila se tam barva modrá, vždy jasnější a čistější, až mi bylo, jako bych se díval do nejmodřejšího nebe.

Vtom začaly s věže hodiny bít a rána padala za ranou, bez počtu, do nekonečna…

Jan Neruda odpočívá na vyšehradském hřbitově, ve společnosti K. H. Máchy a B. Němcové, kterých si tolik vážil; M. Alše a B. Smetany, kterých se tolik zastával; přítele V. Hálka, s kterým nejednou jako básník soutěžil a jenž ho předešel ve smrti o sedmnáct let; J. Vrchlického a Karla Čapka, jimž připravil cestu.

x

Před šesti lety jsem odešel z vlasti a dosáhl břehu Ameriky. Moje současná výstava je odlivem vzpomínek zpěněných světovými událostmi na počátek let devadesátých, výstavy v mé oblíbené galerii, nová přátelství, která jsem zde navázal.

Zajímal jsem se o cestu světla ve všech významech. Letenská pláň a okrasné borovice s velkými jehlicemi skýtají požitek citlivému oku na úsvitu stejně jako v pravé poledne v parku Retiro v Madridu nebo při západu slunce na jezerem v Chicagu.

Strom věčně zelený je symbolem nehasnoucího života pod horou Sainte Victoire, osamělý štíhlý kmen nasadí mohutnější korunu, neboť se netísní s ostatními.

Je vůní i symbolem malířství pro Paola Césanne, který v perspektivní zkratce tisíciletí přetíná vertikálou živého pilastru zvýšený horizont budoucích generací.

Stříbrnými jehlicemi nad Vltavou začíná moje pouť do zlatého světla španělské riviéry k chladnému, oslnivě bílému ohni u Velkých jezer, tak podobnému elektrickému oblouku.

Nad každou zemí je jiná atmosféra, jiné světlo.

Měkký, tlumený tep srdce Evropy vystřídal halucinogenní žár vzduchu proudícího od břehů Afriky - chladný, plasticky zobrazující světelný filtrát od pólu sestupujících plání Kanady.
Výběr prací se shoduje se zkušeností později nabytou během mé cesty za paprsky zapadajícího slunce (9. 9. 1985).

Při návratu ozáří náš letoun jitřní svit nad Anglií (9. 2. 1991).

x

Přešel rok 1968. Jel jsem autobusem z Příbrami na Dobříš, ale nevystoupil. Padělanou omluvenku pro ředitele gymnázia v kapse. I s razítky a podpisy lékařů na kšeft vyráběl můj přítel ze strojní průmyslovky. Musím do Prahy. V paláci Kinských je vystava dřevořezů Albrechta Dürera.

Apokalypsa.

Omámen a drcen silou poselství sedím na autobusovém nádraží Smíchov a čekám u piva na spoj. V dřevěné hospodě je šerosvit jako na obrazech starých mistrů. Vidím bídu i hrůzu národa přikovaného okupací k dračí říši, knížata a kněžny v prachu ulic.

I když mi dnes kresba "Popelářky" (Popelky) připomíná různé autory, které jsem tehdy bez výhrad obdivoval, je mi s odstupem času sympatická pro svou příbuznost s nimi.

x

Podzim těší hasnoucí nadšení sytých zelení horkého léta
výbuchy barev svezly hradby odpovědnosti pro hýření vítězů
v dobyté tvrzi malířství a poezie
koruny bájných králů zlátnou pro tlení v prachu země
meče rytířů kalí víno a ostří smích mladých dívek
lepý krok svazuje cudným tvrdnutím nereznoucího ticha v pulzujících tepnách
čekám na měkký a hebký magnetismus plachého srdce
lesk kadeří v zapadajícím slunci a čistý úsměv kontrolovaný rodičovskou autoritou
vůně a samet jemné pokožky
změť potlačených představ, plasticky pevných kolem žhnoucího jádra okamžiku
víly evropských vernisáží
stejně i krásky amerických openingů
dávají jemným kouzlem svým tušit budoucí slávu umělce

jsou zárukou nesmrtelného díla jeho !
múzy proměněné skutečností vynalézavých tvůrců.

x

Viděl jsem hroby otevřené
víko šoupe přes víko … rakev … leze … po podlaze krypty
nářek se rozléhá pod klenbou kamenného patra sklepení
kostry hlomozí, každá svůj shnilý příběh v prázdné lebce
pavoučí údy s bobulemi suchých lidských výkalů
jektající svá varování smrtelníkům
potácí se nebo v podřepu kálí zelené řasy hlenů
do kapsy z průhledného igelitu pod kostrčí
pach zločinů provívá paprsky hrůzy obalené masem démonů
okamžik smrti dýchá plísní zatuchlých cel
jeden každý se dožaduje vysvětlení svého příběhu
mordu zapleteného do klubka dávených střev … krev crčí, dýka se zabodává
zbraně převážně historické, jazyk archaický.

x

Minule jsem psal o rostlinách a trochu o zvířatech. Slunil jsem se, chladil ve vodě. Dospěl jsem k názoru, že to, jak zvířata vypadají, si vymyslela ona sama.

Myšlenka dozněla a již na jsem na straně odvrácené od slunce očicháván. Malý psík ve výstavním postoji dává souhlasně svou pózou pokojového mopsla jasně najevo správnost mého tvrzení !

Tak nějak dosahovali v prastaré Číně své znalosti o stavbě genu. Po dohodě.

Zastavil se na kamenné terase zahrady jako na základním stupni pyramidy, kde obětovali Indiáni jeho dávné předky. Myšlenka byla pro mne v tu chvíli velice lákavá, ale jeho reprodukční kód byl soustředěn na roztomilost a ta ho zachovala při životě.

Pud zvířat se soužitím s člověkem mění a převládají tak málo myslitelné vlastnosti jako dominantní, že jen stěží přiznáváme svoji vinu.

Na druhé straně zvířata ve starověku víc ovlivňovala chování lidí
- ba přímo inspirovala k velkým činům. Jejich vlastnosti proměňovali v umělecká díla poezie, malby a sochařství, oslavovali hudbou, svým životem !

Musím skrýt svůj stud a chápat naše předchůdce v obdivu k svobodnému letu orla, majestátnímu kroku lva, síle a energii pryštící ze skloněné býčí šíje a naposled - svému zrcadlovému obrazu schopného rozumem pojmout a sestrojit v dané chvíli kosmická města pro život omlazený mimo obíhání a shon jako andělské bílé postavy s rouchy rozevlátými magnetickým vichrem zakleté freskou či mramorem pod dnem vzhůru vstříc modrému nebi převrácenou archou katedrály.

x

Nebyl to výlet do jiných světů. Jenom ze Starého na Nové Město. Ale bohatý na zážitky. Jak žijí potomci svých předků mezi námi coby duchové. Ideologie je nezbavila nehmotného, ale právě hmotného těla. Jsou to přízraky.

Stál jsem na Staroměstském náměstí proti domu svých královen a jejich Velitelce, před Týnem. Dusot kopyt se blížil, černí jezdci na antracitových hřebcích se hnali tryskem od Markvartické hrobky. Uchvátili mne na nejčistším místě Prahy a ekvipáže se hnaly vzduchem tepajíce kopyty hustá mračna jako mojí lebku.

Sluhové v livrejích safírového císaře otevírají vrata Faustova domu. Navěky živ je Gustav Mayerling. Sál je vyzdoben sedmi podobiznami generálních oblud v těžkých černých rámech. Před klekátkem leží pod skleněným víkem na modrém sametu žákovská knížka Václava Havla.
Koně černí jako hosté ze zámoří. Prstenec sousední galaxie provanul mučírnou a levotočivý proud mne unášel pryč. Viděl jsem zase oblaka a modré nebe, zelené rostliny a krásné dívky ze svého nemocničního lůžka.

x

Toulal jsem se rád kolem roku 1980 po pražských předměstích, kdy tající sníh tvořil spolu se vznikajícím blátem béžovou kaši a zahozené mastné papíry od svačiny dělníků fragmenty odporných tiskovin vpletené do šlahounů křovisek či drátěnky nebo ostnatého drátu střežených objektů obnažily svou mdlou žluť ...

Právě od Ládví jsem pozoroval město a snažil se pochopit jeho příští osud. Tohle místo mne vybízelo k dalším a dalším procházkám, kdy jsem si ani nezapisoval dojmy, ani nezakresloval tlející půvab větrem přivanutých objektů.

Nechával jsem věci na svém místě a své názory o nich rovněž tak.

Trocha lešení, sem tam opadaná fasády, to jsou příjemné vzpomínky na mrazivou tmu pohlceného času. Bylo předjaří našich životů, konec února !

x

Dostrašený a polovzdělaný úředník držel svého kapucína v dlani.

Je to dávno, co ho opustila sekretářka a navzdory svému vysokému úřadu, lustroval sebe sám, níž a níž ... ropušák poznal příliš pozdě sám sebe, svět techniky i bídu století. S úsměvem bílého černocha se červenal nad nedokonalostí svého ideálu ... omnis est natura diligens sui.

Masitou prackou obalenou rezavými chlupy svíral mastnou klobásu šesti prsty. (Tak mu narostly, po šesti na levé i pravé ruce, na levé i pravé noze !)

Kolozubým žlutým chrupem tabacisty ukusoval podstatu svého baňatého těla. Požitek obžerství byl pro stopnutého alkoholika jediným povoleným hříchem. Jinak by musel i tak ubohý úřad, jakým byla registrace dobrovolných udavačů, "malšin" opustit.

Když se dostavily první abstinenční příznaky. nevěnoval jim příliš pozornosti, neboť byl od přírody blbý a představivost je jak známo důležitější než vědomosti.

Přes jeho věrnost vepřovému, bydlel ďábel dál pohodlně v prostorném příbytku odporného těla, což se i navenek projevilo.

Ponejprv mu vyžíral sádlo asi jako housenka porcuje listy stromů. Když byla břišní dutina dostatečně velká, nastalo něco jako kuklení (odborně se říká zvětšení jater) a potom se otvorem řitním začal v nestřežené chvíli, ve spánku, líhnout na svět nový jedinec, ne příliš nepodobný netopýrům.

Teleportací se usadil na mastné háky prvního uzenářství a dík svojí mimořádné schopnosti dokonale splynout s prostředím, nebyl k rozeznání od ostatních nabízených nestydatostí.

x

Mudrc v modrém chalátu se světle modrým turbanem a dlouhým stříbrným vousem v poslední místnosti labyrintu tušení mi pokynul snem ze 13. na 14. června, abych si vybral. Ve čtvercovém pokoji byly knihy, ne mnoho, jen v pásu u země obrovské folianty v modré vazbě ... na římse karty a šachové figurky z řezané slonoviny.
Uprostřed místnosti byl otevřen skrytý prostor a v něm truhly s množstvím perel, drahých kamenů, zlatých ozdobných předmětů ... nevěnoval jsem třpytu tolik pozornosti, jen jsem vzal do rukou karty a posměšně se zeptal, co mohu vyhrát. Mávl rukou ... upřel jsem bezmocně zrak na všechny předměty v místnosti a hřbety objemných svazků, neboť nápisy nepřipomínaly žádné známé písmo ani abecedu, která se vyskytuje u nás na Zemi.
Rozhodně a pravou rukou vzal za jeden atlas a podal mi metr vysokou knihu. Prudce jsem ji otevřel s výkřikem radosti: "To je ono !" Na stránce byly v modrých pásech černě a bíle plasticky odstíněné znaky; nepřipomínaly ani písmo Arabů, Hebrejů ani sanskrt. Byly to znaky přese všechno důvěrně známé, složené z kroužků, elips a vlnovek jako podivný záznam na dlouhých stužkách různých barev, něco jako notové partitury, ale ne zase tak docela !
Byly ve dvojím přepisu, rozepsané a potom zachumlané do sebe. První znak, kterého jsem se dotkl, byl znak pro pravdu, několik dalších postrádalo důležitost, a tak minul jejich význam s rozplývajícím se snem.

x

Podivná vernisáž probíhala na neznámé zemi, s cihlově červenou až fialovou půdou, po dálnicích jezdily autobusy (na lepší pohon, který nekazil tolik vzduch), jinak se bytosti totožné s lidmi chovali stejně, ženy provokativně.

Dal jsem se s jednou z nich do řeči a byl pozván na starý hrad, hned dvě zastávky od kolonie domků zavěšených jako vlaštovčí hnízda na skalách. Kraj trochu připomínal Kalifornii, ale všechno bylo jiné, tak jako v předchozích snech.

Po schodech vytesaných ve skále jsme stoupali k hradbám, z nichž nás vyhlíželi strážci, zvláštní velká zvířata s červenožlutě lemovanou srstí, fialovými břichy zbarvenými stejně jako půda a dlouhými špičatými čumáky.

Po očichání se nechávají hladit a jdeme dál ! Zatím to šlo, ale uvnitř je partička podobná všem, které potkáváme na každém openingu u nás doma. Rozkřiklo se, že jsem přišel a hradní páni nejsou příliš ve své kůži. Zato "ve fraku" a oděv je zase jiný než známe u nás. Přípitek, promluva, panská zábava, sociální tendence, pozice a opozice ...

Dole ve sklepení na sebe útočí slepence temně rudých kvádrů a pohlcují se. Něco strašného, podobného škorpiónům, jakýsi suchozemský korýš, živočich velký jako člověk, se podhrabává pod vlhkým zdivem,.

Místo nehostinné i když se všichni přátelsky usmívají.

Je mi nanic z masek a karnevalů mrtvých, statických a neoblomných. Hrůzou se bojí hřešit a jsou odpornější než šťastný zvrhlík. Nejsou živí. Zdivo, hradby, písek, zvířata, modrozelené keře
s duhovými palmovými listy mi přinesly radost. I dívka s hnědými, kaštanovými vlasy a vyhrnutou sukní od nepohodlného sezení na klíně ... příští svět se nabízel pro novou inkarnaci !

Sen měl tak mohutnou ozvěnu v realitě příštích dnů, že jsem jej proti své vůli napsal; není to jinak mým zvykem. Stal se návodem pro jednání i pochopení mé oblíbené četby. Drahocenná perla - Bible.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama