Říjen 2011

Výběr z 2. knihy "Dopisy ze Španělska"

27. října 2011 v 16:15 | preissler-ivan |  Dopisy ze Španělska





Přišlo chladno jako blesk z nebe. Obloha se rychle zatáhla a je mrazivý větřík. To je pochopitelné.
Klima tu není tak tlumené jako u vás, a tak to jde ráz na ráz. Z vedra do mrazu. Černoši už nosí kulichy.
Madrid, España, 29. 10 1985

- - -

Byl jsem pochopitelně opět v Pradu. Ač mohu častěji, chodím jednou v týdnu,
jak bylo, mam, mým zvykem i v Praze.

Je zdrcující sledovat staré mistry, s jako jistotou zvládli úkoly sahající přes hranici prostoru a času
k nám. A tak je to boj bez slitování a do konce. Z jedné strany současníci dobří a špatní - ale nejjistější
ti staří - osvědčení, ti se již nespletou ... a ruku podají a posílí ze vzdálených staletí, přijdou na pomoc
ve věci - "které již nevěřím" a řeknou své rozhodné ANO !

- - -

Procházel jsem se v obrazárně století devatenáctého, onou hluchou dobou salonních kýčů a slavných
reklam, ve kterých se inzerovaly ještě slavnější kurtizány pro již vůbec nejmenované ložnice hrabat x
a baronů y ... jak Marcel Proust tak vtipně popsal ve svém rozsáhlém díle. Známe revoluci impresionistů
a po ní znovu hledání tvaru. Sem, za Pyrenees, se oheň nešířil. Jsou to jen plamínky. Úplně v popelu
schované. Ty řežavé uhlíky rozdýmal Miró. Ten génius pochopil vše ... Největší umělecké hodnoty vůbec,
tvrdím, byly vytvořeny zde ... ale je to překrásný sen o nebi, jen kouzlo v barvách a iluzi ... jen otisk
na plátně, ne skutečná postava ... ta jde za moře ... potom pád impéria, nastupuje Británie - září, ale
nezhasíná ... A tu, před skutečnou branou nebes,stojí španělský most do budoucnosti - tak, jak Miró
uviděl a popsal.

- - -

Dario de RAGOYOS.
Skromné obrázky impresionisticky laděné zobrazují ta chudá políčka v písku, ty vzácné proužky obdělané
půdy s pečlivě vysbíranými kamínky - tu ospalost vyprahlých dvorků, kvokání slepic a líné ržání mulů i osla ...
to je stále to, co Greco, Goya, Velasquez, Murillo, Zurbarán a jiní, vyzářili a po nich zůstalo. Ale to stále
hoří (Fortuny) ... To je zvláštní zem. Vše je ostré v prudkých kontrastech. Tak tu stojím před obrazy, před
kterými stával i on a mám to nejcennější. Odkryl jsem pramen jeho tvorby, onen nejtajnější a skrytý pramen
jeho země - ono zřídlo, o němž se jen těžko hovoří daleko v cizině, neboť to je struna naší duše a velký
kšeft pro metropole ...

Tak se jednou budu rdít usvědčen z Mikoláše Alše a Josefa Mánesa ... ale zatím jsem na kamenité
půdě. Tento tón, který Slavíček rozezvučel, jsem tu mezi tím obrovským uměním marně hledal. Až
přeci našel v úplně skrytém koutku málo navštěvované obrazárny. Z těchto políček a průhledů mezi
domky ti umělci složili kubismus. Odtud přišel Picasso, Miró, Gris ... Tak se tu skrytě podařilo navázat
tradici, která v Evropě zůstala jen jako vzpomínka.

- - -

JUAN GRIS (1887 - 1927).

Právě jsem opět prošel "gratis" - již mne znají - výstavu kubistických obrazů Juana Grise. Je to jeden
z epigonů, jenž však spolu s ostatními směr prosadil. Je to tak vždy. Veteráni ustoupí a mládež hájí
v první řadě jejich myšlenky. Vidět tyto hodnoty v oleji přímo je zprvu šok, ale
zároveň rozčarování. Něco působí jako expresivní exhaltace, jiné jako dámské vyšívání (pouhý formalismus).

Zjistil jsem, že tento Španěl vězel pevně v tradici, což ho částečně chránilo, ale zakrněl formálně. To je
to - co nemám rád. Nedokonalost a rozpor mezi sdělenou hodnotou a tvrzením. O to stále sám musím
zápasit ... Jeho jasnost a čistota předpovědi v mnohém předčí Picassa; blíží se Braquovi; ale zůstává
vězet (žel) v tradici španělské malby. Poselství ač pregnantní, je tlumeno nostalgií a touhou po tradiční
formální čistotě velkých vzorů, což je přeci dáno samo sebou novou možností ztvárnění v přítomném
okamžiku dějin člověka. Jsem potěšen atributy, jichž umělec užívá.

- - -

Kočky jsou vyzáblé a fialové. Čas od času proběhne kocouří aristokrat, ale ke líný a agresivní.
Lidé tu více milují psi.

- - -

FRANCISCO JOSÉ DE GOYA (1746 - 1828).
Byl to šlechtic rodem. Než dospěl ke šlechtictví duchem, vykonal dlouhou pouť až do Francie - dál to
tehdy nešlo. On osciloval mezi katolictvím a vzpourou, poslušností králi a hierarchii kněžstva, revolucí
a noblesou ... jednou plodí uhlazené karikatury své rodiny i dvora, jindy drásá plátna jako Medek své
obrazy. Jeho MAJA - ten erotický portrét úplně vyčpěl. Vidím jen šminky a úsměv bez citu; a kouzlo
je pryč, jen alchymie a formule života.

Z pana Rembrandta udělali žebráka a šaška. Z Goyi blázna a čaroděje. Teprve, když vidí Napoleona a
přichází asi o dvanáct dětí, kreslí malé obrázky. Ty plachty, co dělal doposud, se hodí na pouť - také ty
slavnosti zobrazují. Ale tu se panáci mění ve zrůdy a příšery; a lid, zubožený a ponížený strachem i lží, se
krčí tak jako Španělsko v náručí kata. Pracující žena s orlem nad mříží vymetla oškubané kapouny ze svého
domu. Teď to Goya pálí do církve i do dvořanů. Má toho dost. Ale zlost není lék. Musí jít a jde.

"MLÉKAŘKA Z BORDEAUX" . Sedím a žasnu. To je úplně špinavá hrubá malba bez noblesy a citu. Je surový jako Rembrandt. To mají společné. Ale zlaté světlo se mění v bílé a modré. Autor sám nechápe. Mlčí v úžasu ve
vlastní podobizně v malé kóji hned naproti své "MATCE". To je také obraz. Obrázek. Goya maloval vždy tak kolem
dvou tří metrů. Jako Pavel když se živil koberci. A tu jsou to nouzí dané formáty tak padesát na ještě méně..

Manet maloval jako Goya. Monet otevřel knihu ... ale teprve Cézanne to vzal za své. To jeho světlo křišťálově
čisté. To je láska mateřská. Střevíček velké kompozice královské rodiny je ze stejného těsta jako celý oděv
této prosté upracované ženy mlékařky. Ale, ona je královna, zatím co ta hrdá vědma je čarodějnice, která
nosí střevíce z kůže svého lidu. A to on vidí a vydal o tom svědectví.

Ten první portrét, sám sobě Rembrandt - je výsměch a pohrdání; potom bolest a stáří, ale o sto let mladší
Francesko má výraz Kristova kněžství ve své tváři. To je zázračné. Pan Rembrandt byl velký stratég a malíř,
narodil se 1606 a zemřel 1669 - to je nádherné, že ? - a jeho potomek (po straně malířství) je zase věštec
a prorok. Bez slitování.

Bylo mi zle vidět tolik špíny. Kolik nádob a měchů prasklo novým vínem a kolik oleje vyteklo nazmar ...
Rembrandt okouzlí a nadchne pro své světelné exaltace tlumené náturou Seveřana ... až ... kdo ví ...
Goya přivede přes roztrpčení a odpor k zoufalství až k čistému světlu.

- - -

Včera jsem byl poprvé na mši, kde bylo vše samo sebou ...
Kněz vzal věcně, bez mystického zanícení hostii, s rutinou profesionála rozlomil tak, že jsme ho poznali;
a teď udělal to, co jsem viděl poprvé .. obě poloviny zase spojil a ukázal ... rozdělený svět má dojít spásy
na obou částech. Teprve potom přeložil a přijal. Mezitím pochopitelně odlomil částku a zapustil do kalicha.
Tím slučuje tělo a krev s vodou. A těch několik kapek musí přijít do vína ... To bylo pro mne jako elektrický
šok. Vybavily se mi různé souvislosti, ale především takto je to správně.

- - -

Policisté jsou všude stejní, jenom zde jsou v hnědém a krémovém provedení. Jsou to frajeři s velkými
revolvery a obrovskými pendreky ... Jinak se i manifestuje a nesou se ti TŘI (Lenin, Stalin ...).

- - -

Mládež úplně nadšená (než se zase začne bavit jinak) malováním žlutých hvězd, atributů to Sovětského
Svazu; odznaků vládnoucí třídy dělníků a rolníků, karikatur zesměšňujících amerického prezidenta a
U. S. A. vůbec. To hlavně v jižní části města ... Včera se i manifestovalo. Ale klidně.
10. 11. 1985

- - -

Ulice jsou osvětlené, všude jsou stromečky, zlaté a stříbrné folie ... Hvězdy bílé a černé; stromečky
jsou převážně borovičky. Počasí je tu jako u vás v říjnu. Čepice nosí jen černoši a já. Viděl jsem i
tři krále v samoobsluze. Zase dva černoši ...ale nóbl !

V Japonsku jsem vystavoval už za Španělsko. V Kalifornii výstava úplně podle mého vkusu !
21. 12. 1985

- - -

V muzeu PRADO, místu mých častých meditací, došlo k velkým změnám. Některé sály jsou po úpravách
přístupné veřejnosti. Psal jsem Ti o velkém mistru španělské malby - Zurbaranovi. Autor převážně
kontemplativní čisté asketické palety, střídmého koloritu. Jeho zkamenělé světlo je chladné, krystalické ...
v okamžiku nastaveného ztajeného dechu. Byl jsem napoprvé prostoupen jeho ztišeným, stříbrně znějícím
malým plátnem. Zátiší tak jak jej později maloval Morandi - jistě pamatuješ na onu výstavu jeho grafik
v Mánesu. (Morandi byl zase Ital).

Zátiší bylo v sále odděleném od jeho mohutné kompozice, ukřižovaného Petra s hlavou obrácenou dolů.
Celý je ponořený do tekutého zlatého krajkoví jaké je snad na pólech naší planety.

A skutečně, před obrazem je přetaveno divákovo vnímání času a prostoru jako se jeví ve větší vzdálenosti
od naší Země ... Meditace velmi sugestivní a kvalitní po výtvarné stránce. Úspora v barevnosti je nahrazena
otevřeným prostorem směrem k bezčasovosti.

Velmi mne tehdy mrzelo, že jsou obě spolu korespondující plátna v oddělených kójích. Ale při své poslední
návštěvě obrazárny jsem je k svému údivu nalezl pohromadě - tedy přesně tak - ve stejném směru, ve kterém
se ubírala moje soustředěná představa ...

Zima je mírná. Napadl sníh, ale jenom poprašek se udržel na střechách. Ihned taje. Zima tu proprší ...

Ivan, Madrid, 31. 12. 1985

- - -

Umělcům se nedostává trpělivosti a kultury v podání tak delikátních prožitků. Ten chvat tu vyvolává úděl
umělce. Ne jeho postavení ve společnosti. Španělé jsou něžní i krutí, tak jako drsná zem v zimě a v létě.
Vše ostré, kontrastní, špičaté i vláčné zároveň. Nemám les. Však parků je dostatek.

- - -

Všichni říkají, že mé kresby jsou "profesionální" a "umělecké" a nemohou pochopit, že je rozdávám
zadarmo a že se mi hnusí zpeněžení bez zásluh nabytých darů ... Jsem jaký jsem a nebudu jiný.

- - -

Severní část Madridu je luxusnější tak jako i okraj města. Ten jih je plný úzkých, křivolakých uliček,
ale nesmírně živých, smlouvavých, hádavých, bojovných i útočných ... Pleť je pestrá - vlny nových
příchozích z Afriky, Asie, Evropy.

Sídliště jsou tu stavěna opravdu jiným stylem a musím uznat, že jsou vzhledná. Ale žádné mrakodrapy -
jenom výškové budovy. Ovšem slušné. Všechno cihla.

- - -

Zatím jsem naprosto sytý doby, největšího rozkvětu španělského království, reprezentované
nejzvučnějšími jmény malířské slávy minulých epoch a musím vstřebat a usadit své nitro rozvířené
přemírou vjemů po letech suchých a neúrodných. A to jsem ještě nenavštívil všechna muzea.

. . .

Počasí se zhoršilo. Mží nebo poprchává ... a to je na průdušky, spolu se smogem, podhoubí
pro katar. Mám ale med a čaj z heřmánku. Věnuji se po studiu vlastní tvorbě a korespondenci.

Ivan, Madrid 14. 2. 1986

- - -

Ve skromném sále muzea Prado, tak jako v Jiřském klášteře, se čas od času pořádají tématické výstavy.
Dnes to byly obrazy malované v duchu gotické manýry - polychromový reliéf a na malířském stojanu
vítal¨návštěvníky skvělý autoportrét dona Diega de Velasquez ...

Na mnoha menších, téměř čtvercových formátech je zobrazena Maria, jak zůstává s apoštoly na
modlitbách ... v rukou má rozevřené Písmo - tehdy ještě knihy Starého zákona, a trpělivě vykládá
proroky a vysvětluje podobenství. Ostatní naslouchají.

- - -

Nebe modré - čisté - dlouhé jehlice borovic modrozelené.
Den jako stvořený pro to - potkat básníky ...

- - -

František KUPKA (1871).
Ten krajan, o němž v nakladatelství Mánes vyšla vloni monografie, byl genius.
Tady potkat Čecha !

On pod své obrovské kompozice píše úhledným technickým písmem název obrazu.
To je česká důslednost. A podpis: Kupka ... Zakladatel geometrické abstrakce.

Jediný Čech, který založil nový směr v dějinách světového umění.

- - -

ALTAMIRA.

Je neděle. Navštívil jsem místo, které jsem si střádal až po muzeu Prado.
Rozsáhlé síně paláce jsou vyhrazeny vzácným nálezům archeologů. V zahradě je betonová jeskyně.
Sestupuje se do ní po schodech. Místnost je odspodu tlumeně ozářena, takže v první chvíli není
vidět vůbec nic. Potom rozeznáme postavy lidí ležících na lavičkách, jak pozorují strop.

Jen malá část jeskyně ALTAMIRA byla okopírována a uměle vytvořena i se světelným
zdrojem; asi tak - jak se ve skutečném bludišti chodeb pod reflektory jeví ...
Po delším čase se oko prostředí přizpůsobí a je vidět to, po čem jsem vždy toužil a co
je přiblíženo nesmírně sugestivně.

Reliéf přirozenou cestou utvořený nutil umělce, snad ve stejné pozici sledující podmanivou hru tvarů,
nejen k představě zvířat, která důvěrně znal jako lovec včetně jejich anatomie, ale též ke zhmotnění
a uskutečnění svého snu pomocí hrudky a pevných linií kolem kamenných pecnů již hotových těl
kolorovaných rukou malíře, zdaleka ne primitivního. Oblé výstupky skály simulují maskulaturu tak
přesvědčivě, že jsme s tvůrcem překrásných děl a souhlasíme s provedením. Jinde, již poučen,
dokáže odstíněnou kresbou napodobit reliéf na hladké skalní tabuli.

Představme si vypuklinu jako hnízdo vlaštovek, avšak ve velikosti jídelního stolu a již hotovou kresbu
býka využívající puklin, oblin, zdrsnění a zvrásnění přirozeného materiálu jako podkladu pro kresbu.
Jsou to vlastně frotáže, kdy kresba využívá rozdílné jakosti podložky pod papírem či samotné jakosti
papíru. Tu se mísí dílo sochaře i malíře, neboť jednou inspiruje barevná skvrna, podruhé profil povrchu
jeskyně. Kompozice se odpoutává od předlohy a stává se úplně volnou. Poté, co jen kresbou vytvoří
dojem vypukliny na rovném povrchu a naopak vypuklou část zarovná v jedinou desku, pustí uzdu fantazie
až k satiře a karikatuře. Jsou tu býci, kanci, laně, koně ... A vůbec. Jeden zvlášť vydařený býk mi
připomíná náčelníka kmene ... Nebo jiného politického vůdce primitivní etnické skupiny skalních lidí.
Opravdu, kresba je karikaturou eroticky nabitého jedince s pečlivě ošetřovaným vousem.

To je rána pod pás modernímu hledačství - neboť tu jsou odkryty živé prameny pro to, co dělal
Klee, Miró, Balla ... A tito lidé nové doby žili v opuštěných ateliérech svých domácích slují a tu
s vědomím příštích objevitelů komponovali pro ně svá nepochopitelná překvapení; dílem z pošetilosti,
dílem opravdové magie lovců a bojovníků, zanechali poselství i předpověď příštích událostí na materiálech
zdaleka ne tak kompaktních a v galeriích snadno přístupných zkáze - na rozdíl od dokonale zabezpečeného
nitra hluboké jeskyně.

Čas přestává plynout a hluboká úcta k dílu člověka se mísí s úctou k Tvůrci i první odpovědi na jeho výzvu -
s příměsí humoru na obou březích času, jako hmatatelná a kompaktní dimenze, jejíž odvanutí přináší vleže
ten pocit letu hvězdným prostorem - a v břiše mírnou nevoli vnitřností netažených Zemí dolů ...

- - -

Vincent van GOGH (1853 - 1890).

Gogh má v každé šmouze tolik hvězdného prachu a sytosti lidství i
Života - že stojím před neohrabanými dělníky na molu, kteří za soumraku cosi svážejí na kolečku a
jejich námaha se rytmicky rozvíjí se září hvězd, stélami domů třpytících se ve vodě a prostorem
prohloubeným jejich úsilím v síle autorova opojení i vytržení směrem k nim ...

Ten malíř není křižovatkou směrů a postojů nové malby. Je srdcem opuštěného člověka v jeho poslední
hodině před velkým okamžikem probuzení do záře světla bez stínů jeho dalších obrazů, hmataných
poslepu těžkou barevností čistého spektra rozloženého hmotou past na plátně, často hrubě a mužně ...

- - -

Manolo RIVERA ( * 1927 v Granadě).

Tento více sochař než malíř použil tradiční materiál
a formu závěsného obrazu (reliéfu), který působí jako tkaná báseň o barvě a průzračnosti
hmot, světelné iluzi jako největším triumfu malby a optickém jevu odpozorovaném ze života,
který nás v nesčetných podobách obklopuje a užitém již dříve v architektuře na jihu
Španělska, které je klenotnictví a schránou takových pokladů.

Byla to opět naše společná chvíle, odměna velkorysá a štědrá z neubývajícího zdroje radosti,
který neumenší malost, násilí ani hrubost, zloba ani nenávist, povýšenost míšená se závistí.

Je jaký je, ať se to zkoumá z jaké chce strany; buď válčí nebo odpoví - či současně - však
krátce, přesně, srozumitelně. A rouška času, která dýchá na kámen a porušila krajku jako
mýdla ve styku s vodou ztrácejí vryté firemní značky, písmena smytá lidskou rukou, tak ona,
zde ve fragmentech, rozptýlená kolem - připomíná obrazy Václava Boštíka - tvary či
zlomky pouhých vzpomínek na ně ...

A tak bolest, která se dovrší, je proměněna v radost; sublimace, které nás učí
Král králů a Vítěz nad smrtí za živa ! Buď jeho Dar posilou a viditelným důkazem
tiché přítomnosti od prvních krůčků k poslednímu zastavení. Smrt je lepší nežli zrození,
napsal KAZATEL a my víme, že byl moudrý ! Smrt Boha je novou Odysseou lidstva
uchváceného rozměrem Kříže.

Tvůj Ivan. V Madridu dne 22. 3. 1986

- - -

Italové mají zvláštní cit pro povrch sochy a světelnou aureolu danou jeho
rozptylem kolem hmoty. Pro jejich malbu by platilo totéž, leč na obraze -
díle převážně pracujícím s iluzí - nás jev nepřekvapuje ...
Velikonoce jsou nádherné. Je to dar za Vánoce, plné smutku a nejistoty.

Ivan, Madrid, 26. 3 1986

- - -

Alfred SISLEY (1839-1899)
"Inundación en Port - Marly", 1876.

Tento menší formát promodralý svěžím blankytem umývá břeh zrcadly vodní plochy, které
sahají až k patám domů, plíživě obemkly stromy - a postavy na loďkách se přepravují nebo
si jen tak vyjely pro nový vzrušující zážitek - tlumočený večer před mramorovými krby paláců.
Zastavil jsem se a zpozorněl. Po chvíli přicházejí mladé studentky (jedna mi půjčila i tužku)
a bedlivě studují obraz. Nikdy hlouček. Jeden nebo jedna si vůbec všimnou tak skromného
plátna zobrazujícího moment plný skryté síly a hlubokého významu.

Záplava ...! Vzpomenul jsem si na tu první uprostřed běhu času s vyhlídkou k závěru
posledního dějství. V sametových šatech, hladce oholen, vždy milý, společenský a zdvořilý -
či s pěstěným bohatým vousem, klidný ve své nepřístupnosti až spoutá nitro diváka ochotného
naslouchat tichému hlasu vypravěče. Jeho plátna jsou epická a běží v nich nepřetržitě barevný
film o světě, také zrnitý, jako obrazovky televizorů - i západních firem.
Slíbil jsem, že Ti ho zpracuji a stalo se. Záplava - jako tiché mírné varování, bez násilí či zvýšení hlasu.
Jednou, dvakrát - naposled !

- - -

Vincent Willem van GOGH (1853 - 1890)

Dělal plastické koláže lidských postav barevnou pastou. Vzpomněl jsem na Henri Matisse
a jeho vystřihovánky. Ty jsou z celé jeho tvorby nejuvolněnější a nesou poselství nových
možností v použití pleťových barev; bohatší o spektrální pásy dosud nepoznané.

Tak stojí snad mladý Jan na zádi bárky otce Zebedea a bratra Jakuba. Je utvořen snad jen sedmi tahy
temné modré olejové hmoty. Gogh nebyl pozorovatel, ale znalec života a lidské práce. Proto tolik
odsuzován a stále osočován pro svůj útočný hrot štětce - míří buď na srdce nebo mezi oči ...

Ten nemůže být přehlédnut. Jeho jméno zní ze všech úst - zasvěcenců i zvědavých; přátel i nepřátel.
Zvláště ženy vydechnou nad mužností s jakou tvořil. Získal tím srdce dam ...
Cizinec na cestách s pověstí blázna, ďábla, pomatence.

Na plátně vystupuje loďka, postavy a břeh do výšky až půl centimetru.
Míchal barvy až na plátně.

- - -

A tak jsem si četl Velikonoce ve Starém i Novém Zákonu a šel se podívat na jeden sál
s vykopávkami a nálezy civilizace soustředěné podél řeky Nilu. Zajímaly mne především
šperky a předměty pro denní potřebu, alabastrové číše a obrovské nádoby (ušaté) ...,
náhrdelníky a stylizované krovky skarabů. Cením si všeho, ale nad kresby na papyru a
malby povyšuji reliéf, ten jemný se světlem pracující způsob opracování kamene. Tam,
pod ostrým sluncem, je stejný jako malba - tvoří sytou černou konturu, která v sále
galerie na umělém světle zaniká.

- - -

František KUPKA (1871)

"Planos verticales y diagonales" (1913-14)

Výstava začíná malým obrazem Františka Kupky, zářícím jako krystal.
Kupka svým racionalismem a pečlivostí vynálezce osvětlil tu stránku
zvoleného námětu, kterou mohl jenom jako host vyslovit naplno.

Tak se zrodil nový směr, geometrická abstrakce a vystaveni jsou tu ti, kteří
ještě v přítomné chvíli čerpají z jeho odkazu, neboť koncepce expozice je
velmi direktivní a odhaluje s odstupem nepochybenost mého zkoumání ! Je
satisfakcí pro umělce na dlouho opomíjeného v cyklónách světových událostí,
jehož nezajímalo nic jiného, než co bude potom !

Poslední záznam z výstavy, kterou "uvedl" František Kupka (3. 5. 1986):
Rozměrné plátno je děleno kresbou na jednotlivé díly odpovídající svou velikostí
viditelné části cihel, z nichž se pomyslná stavba skládá. Je to kresba na hrubém
plátně bez podkladu. Ovšem precizně provedená práce je umístěna ve skříňce
z plexiskla, stejně jako Spektrum. Dojem je velkolepý. Tíha materiálu je umocněna
formátem a bytnost stavby renesančním rozvržením barev. Jako stříbrné písátko
na šedém podkladu. I zrnitost pálené hlíny je obsažena v mírně odstíněné kresbě.

- - -

Kazimir MALEVIČ (1878)

"Sin titulo", 1916

Povrch Malevičova obrazu se chvěje pod zázračným štětcem. Olej působí jako samet
a plátno je nánosem barvy přepodstatněno v ušlechtilou malbu, připomínající lidskou
tvář, ovšem v silné suprematické stylizaci. Nechybí ani rudý trojúhelník na čele, kanoucí
svým dolním cípem na levé obočí. Poškozen je i nos - a tříšť trnů kolem ...
Poznávám mistrův autoportrét. - Vynikající malíř ! Sametový.

"Figura dinámica", 1919

Není vystižena jemná schopnost měnit téma a obsah vážného námětu v žert.
A tak je práce přeložena takto oproti originálu, kde sám autor kostrbatou azbukou
napsal: "DINAMO - naturščik !" A je !

Kubistické monstrum. Jsou to drobné, malé kresby perem, doprovázené slovem
autora. Sloužily mu jako pomůcka při výuce i k vlastnímu osvětlení a transformaci
detailů a oblíbených rekvizit Picassa, jeho přítele, do nového prostředí, románskému
duchu vzdálenému ...

Kreslí krávy namísto Picassových býků. Dojnice se vznáší v posvátné atmosféře kubistické
manýry nad houslemi a rozbitým prostorem. Vzpomínám na Chagalla. Znali se !

- - -

V jedné prádelně tu mají hlídacího kocourka, je veliký, šilhá po cizinci
a hrozivě se vztyčí mezi dveřmi. Dojem je silnější než u psa. Jinak sedí
nehnutě na hromadě špinavého prádla a nic ho nevyruší ...

- - -

Studuji impresionismus v Americe - zatím jen z publikací a tvar v Evropě rozptýlený
do mlžného závoje tužby zbytněl na tomto kontinentu v pevnou formu lidského těla;
ženy jako tajemné schrány svědectví ve zlatu slunečního jasu; či v dovolené stavbě
obrovských věží makroměst ...

- - -

Dopis píši v proutěném křesle; stejné struktury jaké použil Pablo na slavné první
koláži oválného formátu. Je to jeho nejlepší práce jakou znám. Kavárny tu jsou
takto zdobené - ty starší. Všechny mají ten francouzský nádech - jako naše "Slávie".

Ivan, 14. 5. 1986

- - -

Kocourkovi v prádelně někdo ublížil. Mžourá na jedno oko a je krotký. Ale viděl jsem jiného.
Ležel ve výloze mezi dvěma královskými kobrami a teprve, jak ke mne rozvážně otočil hlavu
a safíry očí bleskly jako hadí kůže - vidím, je živý. Obrovský, mramorovaný ve fialovém odstínu.
Pozoruje duhové spektrum na tropických rybkách v akváriu. Hadi jsou vycpaní. Jeho obojek
má kolem dokola umělé démanty; třpytí se na slunci. Je červený.

- - -

Vzápětí stojím v chrámu a jak jím procházím, rozsvěcují se postupně se mnou světla až stojím
proti soše Matky obklopené květinami. Oltář se rozzáří. Kytary, bubny, varhany, činely. Strop
je posázený zlatými kalichy květů jako na Smíchově, ale stavba svou rozlohou i stylem je blízká
vinohradskému Srdci Páně (nám. Jiřího z Poděbrad, Plečnikovo dílo). Stuhy s rudou a zlatou -
jako Grál či vlajka Španělska - bleděmodrou a růžovou barvou vlají před chrámem. To je chvíle
úplného ticha pro radost orla nad propastí.

A žhnoucí sopka se sněhových závojem přichází z Japonska.

Ivan, 24. 5. 1986.

- - -

Z letadla vše vypadalo chudé, vyprahlé, ale okolí města je sen ve zlatých plochách deskových obrazů,
z něhož strmí klenba modrých borovic, bodláků a cypřišů, pinií - v plamenech barvy i tvaru; tekoucí
rozžhavené světlo. Chládek pod buničinou opředeným listovím, elektrické blesky štíhlých kmenů a
žaluzie palem - třeštění vesmírného blaha ... Pahorky růžové, potažené zlatem, rozštěpí korunu paprsků
ve stuze mračna. Tak lemuje ohnivá řeka na obou březích Grál.

Vlajka Španělska obtékaná krví Krista s korunou krále uprostřed.

Ivan, 29. 5. 1986.

- - -

Viděl jsem palmu. Štíhlou a vznešenou. Dojala mne. Je zabalená - aby jí nebyla zima - a houně chrání
i před žárem - jako listy rozložené ve vějíř. Nakreslil jsem ji olejovým pastelem. Bylo smutno. Vedle
rostla mladinká - svěží ... její oděv jen lehce přiléhal. On věkem přirůstá a pevně stahuje kmen.

Proměnila se v mladou dívku. Křehkou a krásnou. Zázračně jasnou. Z Miami. To město je úplně na
jihu Floridy. Dovolila, abych ji kreslil. Tak mám dva obrázky. Olejový pastel. Řekla mi sire. Asi že mluvím
anglicky. Jemná krása z Miami sálala hebký černý samet jako stín po kmeni palmy. Její krása mne tak
omámila, že byla doslova zalita bílým světlem v modrém. Měla tak šestnáct let. Rozpustila si i vlasy.
Zalilo mne takové zlato v kaštanových pramenech na perleti blízké pleti, že myslím i na Renoira.
Chce to jeho techniku.

- - -

Ten pomlácený kocourek z prádelny dosud mžourá na pravé oko. Mourovaté kočičce
někdo odsekl ocas. Nikoliv fialovému mistru magie mezi dvěma brejlovci. Ten je tuším
v pořádku. Vztek a zbabělost lomcuje ubožákem a ten silný pán tvorstva by si netroufal
na většího kočičího příbuzného, jehož hlas duní ve stepi jako hrom nad rozpoutanými živly.
Tygr staví proti nepříteli svá znamení po celé páteři až ke špičce ocasu. Hlava zůstává
úplně při zemi. A plameny černých znaků vzhůru vzlínají na ohni srsti. Musí to být šok.

Ivan, 3. 6. 1986

- - -

Kocourek v prádelně spokojeně spal. Tak tu spí všichni. Vlažnost.

Ivan, 16. 6. 1986

- - -

Kocourek stále spí. Hlídání nechal. Je horko a vděk žádný. K palmě, kterou jsem popsal i kreslil,
chodí milenci z celého Madridu dělat svatou lásku letní noci. Policie neruší jejich bílá objetí,
nehnutá a tichá.

- - -

Položili svůj práh vedle mého prahu
a své veřeje vedle mých veřejí,
takže mezi mnou a jimi
zůstala pouze - stěna. Ezechiel 43: 8

- - -

Kočka se zvláštní, šedomodře mramorovanou srstí se zastaví v běhu a přikrčí
za plůtkem sahajícím sotva po kolena. Reflektory očí svítí ze stínu keřů. Oválné,
čočkovité skvrny na srsti připomenou zahojené jizvy nebo galaxie. Mraky ...

- - -

Kočička v proutěném košíčku spí sladce. Pravé oko víc otevřené než levé.
I sv. Prokop se otočil ...

- - -

Nejkrásnější jsou malé děti, které si hrají pod čistou modří oblohy. Kreslil jsem hodně krásné ženy
a také zkusil dítě. Povedlo se. Ale sledovat opálenou pleť v pohybu a radostnou hru celých skupin,
utvářejících zázračné kompozice, je adorací. Skupiny děvčat a chlapců (Josef Čapek ...) !!!
Ale tady působí klasicky a v nedefinovatelném koloritu. Malá děvčátka, tři ... Tři grácie.

Ivan, 4.8. 1986

- - -

Od malého zrzavého kocourka v košíčku přešla kolem mne v krásné zahradě kočičí maminka.
Ani se neohlédla, jaký jsem, šla dál ... Bílá, zlaté mramorování.

- - -

Cvičím na slunci a studuji dostupné publikace. Odpočívám a prohlubuji svůj zájem o vážnou hudbu ... čekám ...

Ivan, 9. 8. 1986

- - -

Dopisem ze dne 16. 9. 86 konečně potvrzuješ příjem dvou podlouhlých pohlednic (Zurbaran; Goya) ...
Z odpovědi mám ohromnou radost ... je vědecky přesná ... Tvé krátké dopisy osloví i v tísni.
V touze srdce proti kontrole rozumu ! Napětí léčíš Slovem Pravdy. Mysli - prosím - na mne.
Ať je vše tak, jak jsme si oba za mých mladých let přáli.

Tvůj milující Ivan, 29. 9. 1986

- - -


Vážení přátelé,

předkládám vám další Ivanovu knížku. Je z jeho exilu ve Španělsku v letech 1985 a 1986. Skládá se
z dopisů, které mi Ivan v tomto období psal. Nejsou zachovány všechny, mnohé skončily na StB.

Aby oklamal policejní složky u nás, píše většinou jen o malířství , což bylo pro něho na prvním místě.
Skrytá sdělení, kterým mohu porozumět jen já, jsou ukryta právě v těchto popisech obrazů. Ostatní
je skryto v heslech z Bible. Ta jsou nejvýraznější.

Jak jsem již psala v první knize vydané po Ivově odchodu, emigrioval v roce 1985 do Španělska, neboť
jeho umělecky založený jedinec těžko snášel nesvobodu a věčné šikanování na policejních stanicích
v Příbrami a později v neslavně vyhlášené Batolomějské ulici v Praze. Před každým předvoláním navštívil
nedaleký kostel sv. Jiljí, kde našel sílu a klid pro urážlivé, ponižující, tupé a arogantní výslechy.

Stesk po domově proniká i z jeho dopisů. Chyběl mu rodný jazyk, který tolik ctil a v kterém se uměl
tak dobře vyjadřovat.

Španělsko mu umožnilo navštěvovat muzea a galerie a studovat malbu. Po období možnosti vidět většinu
obrazů pouze v reprodukcích to byl mimořádně silný zážitek.

Navštěvoval zámožné rodiny a u jejich soukromých bazénů kreslil a maloval mladé dívky, příslušnice
rodin. Jeho portréty byly neobyčejně zdařilé, jak říkali španělští odborníci, až fotograficky přesné.
Bohužel jeho portréty se v mém archivu nenacházejí, všechny prodal, ale většinu rozdal. Stejně tak
i později ve Spojených Státech. Mnoho jeho výtvorů zůstalo na obou místech a snad je to dobře,

O ostatních Ivanových osudech jste se dočetli v mém dovětku ke knize básní "Rubíny potu".

Knihu jsem pro vás připravila ráda, i když s nádechem smutku, který potrvá.
Snad vás kniha vzpomínkou potěší.

Eva Prajzlerová, matka